Kázání v postmoderní době - přednáška Ulricha Parzanyho
Slovo postmoderní se používá často, ale nikdo neví, co znamená. Rozlišujeme pojmy: předmoderní, moderní, postmoderní.
Předmoderní – doba, kdy všichni lidé byli ovlivňování jedním světonázorem. Ve středověku byla celá Evropa křesťanská. Vláda určovala vše, i víru. Kdo to nerespektoval, neposlouchal, byl pronásledován. I socialismus byl předmoderní.
Moderní – toto období začalo asi před 300 lety. Jsou různé pravdy. Jsou křesťané, ateisté, jiná náboženství – dohadují se mezi sebou, co je pravda.
Postmoderní – toto období začalo před 35 lety. Pojem pochází původně z architektury. Má jeden typický znak – nevyplatí hádat se o pravdu. Univerzální pravda neexistuje. Každý má svou pravdu a nemůže ji nikomu vnucovat.
Vidím zde ale filozofický problém. Pokud žádná pravda není, pak ani toto dogma postmoderny není pravdou. Pokud má platit pro všechny – pak je postmoderna intelektuálně nekonsekventní.
Co to má společného s evangelizací?
Křesťané říkají: Ježíš je cesta, pravda, život – pro všechny.
Svět: Vy nám chcete vnutit svou pravdu.
Křesťané: Ne, my vás jen zveme.
Svět: Nevěříme. Před 300 lety jste měli moc a násilím jste nám víru vnucovali. Když budete mít moc znovu, uděláte to stejné.
Ve středověku museli poddaní věřit tomu, co král a dějiny křesťanství jsou spojeny s násilím. Takové klima se šíří internetem, televizí, všude.
Co to znamená pro evangelizaci?
Evangelizace je zvěstování evangelia těm, kdo v něj nevěří. Je jedno jakou metodou. Nejde jen o shromáždění!
Jak na to můžeme reagovat?
1/ Můžeme se stáhnout do privátní zóny. To postmoderna očekává.
Ty si věř, čemu chceš. Fajn. Ale pro mě to není. Já mám svou pravdu. Na této rovině máme s ostatními pokoj. A mnoho křesťanů je proti veřejné evangelizaci, aby měli pokoj s postmoderní společností.
Kdysi se lidé setkávali na tržišti, dnes jsou takovým tržištěm média. Ale když jdeme do médií, vzniká dojem – „chcete nám vnutit svou pravdu“. To my nechceme a tak raději na veřejnosti nevystupujeme. Evangelium je sice osobní zprávou, ale také veřejnou záležitostí! Ježíš zjevuje stvořitele, vykupitele – to není soukromá věc. On stvořil všechny, ne jen věřící. Vše se děje v něm a skrze něj. Zvěstování je tedy VŽDY veřejným poselstvím.
Pokud to zůstane jen na soukromé víře, děláme z Ježíše talisman. Jiní mají kameny, karty, hvězdy, horoskopy a Ježíš Kristus je jen jedním z mnoha talismanů, ve který lidé věří.
Diktatura dovolovala věřit – ale jen v kostele, ne na veřejnosti. Nesmíte do kulturních domů, na stadiony atd. V Číně se o to pokoušeli a dnes nerostou sbory nikde jinde tak rychle, jako tam. My svobodu máme, smíme na veřejnost, ale vzdáváme se toho dobrovolně. Postmoderna dokázala stáhnout evangelium do soukromé sféry ne útlakem ale svody. Svody jsou účinnější, než útlak. Toto se děje v Evropě. V mnoha sborech nejsou veřejné evangelizace.
Skutky apoštolské – Evangelium bylo zvěstováno veřejně, došlo ke konfliktům, zatčení. Pavel říká: my ale nemůžeme přestat. Křesťané se shromažďovali doma denně, ale chodili i do chrámu, kde se setkávaly tisíce lidí. Bylo jim vyhrožováno, byli biti ale řekli: musíme poslouchat více Boha, než lidi. Modlili se a šli znovu. Důsledkem bylo ukamenování Štěpána, ale oni šli znovu.
Tehdy křesťané neměli politický vliv, ale žili svatý život a veřejně zvěstovali evangelium. Dnes je tomu opačně. Křesťané se přizpůsobují, o čemž svědčí rozvody,… Jsou pro ně důležité peníze. Životní styl křesťanů je podobný životu nevěřících.
Setkání, bohoslužby jsou uzavřené akce. Křesťané zpívají písně, které se líbí jim. Hádají se o hudební styl a nevědí, jak přemýšlejí nekřesťané. Zaměstnáváme se jen sami sebou a nemáme sílu jít navenek. Co dělat? Není to buď a nebo. Evangelizace je osobní i veřejná!
Osobně – to je základ. Začátek jsou osobní vztahy. Plakáty jsou jen informace, ale není to pozvánka. Pozvání je výhradně osobní. Je dobré, když sbory drží pohromadě, ale potřebují mít vztahy s okolím. V každém sboru vidíme lidi s mobily, v každém okamžiku můžeme navázat kontakty, komunikaci. Ještě nikdy lidé neměli tolik možností a prostředků jako my. Nemáme žádné výmluvy, ospravedlnění.
Musíme lidi přesvědčit, že jim nic nenutíme. A proč bychom to dělali. Evangelium vytváří svobodu. My prosíme, nechte se smířit s Bohem. To je základ – prosit. Evangelium nemá nic společného s nátlakem. Výsledek nátlaku v minulosti je, že dnes většina Evropy nevěří v Krista. My prosíme a ten, kdo prosí, může být odmítnut. I bohatý mládenec odešel od Ježíše rozčílen a Ježíš jej nechal jít. My jsme příliš hrdí, abychom snesli, že naše prosba je odmítnuta. Ježíš to vydržel. Láska prosí a riskuje, že bude odmítnuta. Když budete sdělovat evangelium nekřesťanům, budete zažívat odmítnutí často. Prosba musí zůstat základní formou evangelizace! Tuto lásku nechceme vyjadřovat jen slovy, ale musíme ji podtrhnout činy. Existuje tisíce lidí, a když začnou vyprávět, jak přišli ke Kristu, nebudou ani dva příběhy stejné. Ježíš je zachránce, ale forem jak projevit lásku je mnoho. Pavel říká: spasení je jen a pouze v Kristu. Ale všem jsem se stal vším, abych alespoň některé zachránil. Byl flexibilní, přizpůsobil se židům i pohanům, aby je mohl získat.
Dnes je to opačně. Dnes jsme flexibilní v obsahu. Vstal Kristus skutečně? Skutečně byl vzat do nebe? Skutečně přijde znovu? Jak tomu rozumět? Je třeba o tom diskutovat. Boží soud nastane, ať tomu lidé věří nebo ne. My přece nechceme dělat obchody, tím, že zamlčíme pravdu.
Pokud jde o formy, tam jsme fundamentalisté. V mém sboru musí každou bohoslužbu znít aspoň 25 minut varhany! Kázání v Německu trvá asi 12 min. O varhanách v Bibli není nic. Když už chceme být věrni Bibli, měli bychom mít strunné nástroje, o těch Bible píše. Nástroje nemají s vírou nic společného! Jako mládežnický pastor jsem snášel všechny formy hudby. Sám si rád poslechnu Mozarta, ale jiným ho nenutím. Nechci je obrátit k Mozartovi nebo varhanám, ale ke Kristu!
Musíme se rozhodnout, zda chceme věřit Slovu Božímu nebo se chceme držet své tradice a formy. Formy se nám nemusí líbit, ale musí být mostem k lidem, kteří Boha neznají. Mladí mají mnoho skvělých nápadů. Staří by se měli modlit o mladé a také vytáhnout ze svých peněženek peníze. Staří mají peníze, které mladí nemají. Starý člověk přivede mladého k Bohu jen těžko, tady je jeho možnost. Bůh chce, aby byli spaseni všichni.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Výtah z přednášky Ulricha Parzanyho pronesené v rámci návštěvy České republiky v září 2010. Zpracovala PavlínaLisztwanová.
Žádné komentáře:
Okomentovat